Mysl je zvláštní věc, co je do velké míry mnou, protože mi připravuje všechny informace. Ona je filtruje a posílá, dohledává věci v paměti, připravuje možné scénáře a varianty, často za mě odpovídá a všechno řídí, když se zrovna procházím jejími zákoutími.
Takže jsme tu já a mysl. Já, který nevidím vůbec nic a mysl, která dovede dosáhnout na cosi, co je kolem nás. Mysl i tělo jsou tam venku, jsou fyzickou reprezentací mě v tom... okolo.
To okolo jsem schopný vnímat díky mysli a smyslovým funkcím těla. Děsí mě to trochu, mysl tím světem po chvíli manévruje s neuvěřitelnou lehkostí. Dokonce ji to baví a tančí. Její pudy se aktivují a penis těla po chvíli proniká do jiného těla.
Mysl je naprogramovaná, aby udržela tělo naživu. Pudy ji nutí dívat se na věci sobecky a jednostranně, zatímco já ji učím vidět věci z více pohledů. Jenom díky tomu se mi daří zastavit ji v případě, kdy chce v nevhodnou chvíli aktivovat některý ze svých pudových programů.
Takže mám tělo s myslí, které se samo o sebe stará, aby v tom okolo přežilo. Mám možnost vidět svět a díky tělu ho poznávat. Už jsem s tělem a myslí tak úzce spjat, že se považuji za tělo a mou mysl sebou.
Nebo se má mysl považuje býti mnou?
Nevím o sobě nic, což je celkem logické, protože se zdá, že bez mysli žádnou pamětí nedisponuji. Bez mysli jsem ničím, nejsem schopen ani těchto úvah. Na druhou stranu, s jinou myslí bych sice vůči okolnímu světu byl někým jiným, uvnitř bych ale byl pořád já.
Tudíž nějakou pamětí disponovat musím. Neznám ale svou misi.
Tam okolo jsou další těla a mysli a možná další jako já.
Pokud to vše není klam, což stále ještě nemohu vyloučit.
Existuje jen jediná možnost jak to zjistit.
Musím zemřít, abych se znovu zrodil jako Narcius, pán příběhů.