midnájt poutry

když se vám zadívám dlouze do očí
a řeknu že věci jsou jiné

poznáte, že když hodiny odbijí třetí
bojím se otevřít oči a doufám
že můj strach je opravdu iracionální
...?

vedle psi trhají Seligmana
a já schoulený v koutku postele

otevřu oči
a třeba to bude něco pěkného...

vyděsím se vždycky!

celý život nemám orientační smysl
možná ale
v bloudění vidím víc užitku
než v dosažení cíle

a možná představa starého hradu
obrovského, s několika patry
kolem je písek a někde ten písek tryská
je to úžasná podívaná... fascinovaný hradem a celým tím divadlem
chci projít každé patro; jenže

marně směje se malá věc
z očí stožáry a v nich ohně planou
a já coby umrlec
coby kus hnoje
coby kus listu
coby kus pístu

v labi plave leknín
a žlutá holčička
v domě z nekapradí
když máma zazpívá a rozmačkává koření
a když se smráká a lidem se spát nechce
zavoní skořice a pak skokem z hnoje
švarný kluk v zbroji doby
jak našinec jak minstrel zloby
jak smrdí mi moje vlastní sémě

a všechno je jinak milí lordi
neschopnost měnit nás všechny zničí
a já skrčený v koutku postele
zpěvem sirén co neslyšíte


velmi
inspirován 

the science of nou slíp poutry

mé sny se od sebe liší
a přesto mám pocit
že se v podstatě vracím na to stejné místo
do stejného města plného domů
kde jsou lidé co mají hodně sebevědomí
a chovají se jako stroje
a pak lidé kterým rozumím

ten svět nemá řád a občas děsí
na své myšlenky se dívám shora
a duše třou se o sebe
...

a vzniká teplo;
tolik tepla, že mě to občas až probudí
a jak pomalu chladnu
tuhnu do své denní podoby

předevčírem se mi stalo několik podivných náhod
opravdu zvláštních; svět byl naruby
a když jsem se v noci probudil a viděl kolem sebe barevná světla
uviděl jsem vězně ve své hlavě

který by hrozně rád plakal a vzlykal
ale nemá oči ani ústa