Forth

na sobě
a proti sobě
sedm havranů a sbírka chlupů

proč ty chlupy nevyhážeš, majdičko?
proč už se jich nezbavíš, nesmrdí ti?

co bych pak měla matičko
co z života by zbylo, už teď mám
míň než je mi milo

jednoho havrana uvař a v tom hrnci
potom nohy sobě mej
druhého v nemoc proměň
a s třetím 
si tanec dej

čtyři havrani a sbírka chlupů

další ti sedí na mozku
a pátý klove páteř
a šestý
to je beznaděj

poslední havran a sbírka chlupů

tak uškrť toho havrana
a chlupy už konečně vyházej!

ale moje matičko
co zbylo by mi?

no co 
tvý tělíčko

svážu ti tě lanem
konopným a brzy bude 
po tobě veta

stejně nejsi 
z tochto světa

empti

po týdnu práce
po sedmi vodkách
volala deborah bohu
aby se zeptala jestli jí ještě někdo na světě rozumí

a bůh jí odpověděl
nvm máš depku nebo si bila pít?

Prosvit z šedosvěta

postmoderní secese
práškovací letadlo a stroj na vodu
a takové věci

počestný mnich co potká slepici
ta kdáká a snaží se přejít přes silnici
ale jezdí tam auta tak jí ten mnich pomůže

no a když ji převede tak na druhý straně je takový autíčko
který jezdí na páru a slepice do něj nasedne a sveze mnicha

až ke kostelu v malé vsi

mnich se rozhlédne po vesnici, zamává slepici, přisype jí trochu uhlí do kotle
obleče si mnišský plášť
a zahřímá na probouzející se vesnici

mše se započíná!

nathaniel

Jako čerpadlo co v pravidelných intervalech pumpuje vodu, jako foucaultovo kyvadlo pochodoval mezi siluetami toho, co měly být věci - domy, krajina a lidé. Občas se z té černobílé vynořil obličej, zdál se mu pokřivený a děsil ho.

Děsili ho fousatí, děsily ho ženy v pokočilém věku, když mu pohlédly do očí. Děsili ho důchodci, děsily ho děti, které vybíhaly z temnoty a jejich výkřiky byly jak řev stvůr mordoru. Mrazilo ho do morků kostí, když se jejich obličeje opět ztratily mezi stíny a černá a bílá se rozprostřela všude kolem něj.

Svět se mu rozkládal v pixely a znovu mu dával nové obrazy. Obličeje lidí před ním měnily tvar a v každém viděl tisíc životů. A mezi nimi možná i ten, který právě žili.

Než se pixely rozložily a složliy znovu do něčeho úplně jiného.

***

V jeho mysli byli roboti a lidé, kterým se měnila hlava. Vesmír je jiný, došlo mu a když to vyslovil, uvědomil si, jak osamělý od této chvíle bude.

***

Občas jsou v jeho mysli lidé, kterým se mění hlava. Děsivosti, které vám tak děsivé nepřijdou, se jemu ve snech vynořují s grimasou šklebící se bestie, dávají mu žrát hnusný odpad a na vlně nevědomosti se v alternativních realitách - tam, kde jsou významní třeba jako hitler - dopouštějí kriminálních činů neomluvitelného rozsahu.

A občas jsou v jeho snech krásné věci; občas je mezi lidmi, kteří říkají to, co si myslí. Občas si všichni rozumí a všechno je tak úžasné, že se téměř dotýká smyslu života.

A těch krásných věcí, o které jsme přišli a hledáme je úplně špatným způsobem. Hledáme je na povrchu, ale ony se za ten čas propadly pěkně hluboko pod všechny blbosti, co jsme stihli vymyslet.

A co hůř... its organized.

***

Představte si, jak se po takovém snu cítí, když má každý den vykročit do světa, který žije v bludu.

setmění poutry

po sto letech
se zatmí a v hradech svítí pochodně
jsou vidět na míle daleko a vám se to začne líbit
lidé se víc semknou a sdružují se kolem ohňů
a i ten člověk z kamenného chladného domu se teď tulí k někomu,
koho vůbec nezná

warning: love kills

V noci, když měsíc září, a možná padají kapky deště... Poprchávalo, tak jsme museli postavit stan.. a pak jsme si v pláštěnkách sedli kousek od stanu. Bylo tam přírodní jezírko, všude kolem nás stromy a borůvčí.

Sedli jsme si na celtu, pili spolu víno a dívali se, jak měsíc ozařuje vodní hladinu jitřenou lehkým nočním deštěm. Smáli jsme se spolu, i když nám od země začínalo být chladno.

Slunce začalo vycházet právě v okamžiku, kdy jsme se něžně líbali, s vážnou tváří si hleděli do očí a hladili se po tvářích;

A když ptáci začali zpívat a začalo svítit a trochu hřát slunce, spali jsme už v objetí na té celtě.

A potom přišli paraziti, vlezli ti do očí a já jenom bezmocně křičel. Řval jsi ať ti vyškrábu oči, ale během chvilky jsi to udělal sám.

Stiskl jsem ti ruce a objal tě, křičel, že všechno bude dobré. Paraziti ale mezitím vnikli i do mě.

V tu chvíli přetvořili naše jazyky na pářící orgány a my posledním francouzákem splodili novou rasu.

Lidstvo velmi rychle vyhynulo a nahradilo ho nové lepší lidstvo. Přesto, když se takhle někdy dívám z okna, myslím na tu noc v dešti. Se vzpomínkou na tebe si vyhoním jazyk a jdu spát.



warning
love
kills


exterminate

dat šedous poutry

paradoxně :

čím víc jste normální, tím víc jste divní
čím dál se dostanete, tím víc budete sami

jít proti větru ošlehává tváře
a už nepomůže ani nivea
a zakrákání havrana vás zahřeje u srdce

mít klíč
proč ty klíče?
dáš mu snad svůj klíč?

hehe

pochopil jsem že ty klíče
znamenají místo na světě

on už nemá svůj klíč
říká
nemá to cenu ani se se mnou nebav
já už nejsem já jsem jenom pozůstatek
schránka abych měl kdy být než dostanu nový klíč

dám ti svůj

ale ty nevíš co to znamená
potřebuješ ho
jinak budeš to co já
to nechceš!

propocený polštář a v hlavě leží už jenom jedna myšlenka:

ale co když se naučím žít bez toho klíče?

rous poutry

kdybych ti dal růži
a řekl ti že tvoje pohádka
je ve skutečnosti vepsaná mezi řádky
všeho listí co jsme odhrabali

kdybych v noci zapálil oheň
a řekl ti že slova
vlastně nic neznamenají a jen se lesknou
jako pozlátko co poletuje ve vzduchu


není žádný měsíc ale přesto se snažím vzletět
maluju si ho na obloze černou barvou mezi hvězdy

midnájt poutry

když se vám zadívám dlouze do očí
a řeknu že věci jsou jiné

poznáte, že když hodiny odbijí třetí
bojím se otevřít oči a doufám
že můj strach je opravdu iracionální
...?

vedle psi trhají Seligmana
a já schoulený v koutku postele

otevřu oči
a třeba to bude něco pěkného...

vyděsím se vždycky!

celý život nemám orientační smysl
možná ale
v bloudění vidím víc užitku
než v dosažení cíle

a možná představa starého hradu
obrovského, s několika patry
kolem je písek a někde ten písek tryská
je to úžasná podívaná... fascinovaný hradem a celým tím divadlem
chci projít každé patro; jenže

marně směje se malá věc
z očí stožáry a v nich ohně planou
a já coby umrlec
coby kus hnoje
coby kus listu
coby kus pístu

v labi plave leknín
a žlutá holčička
v domě z nekapradí
když máma zazpívá a rozmačkává koření
a když se smráká a lidem se spát nechce
zavoní skořice a pak skokem z hnoje
švarný kluk v zbroji doby
jak našinec jak minstrel zloby
jak smrdí mi moje vlastní sémě

a všechno je jinak milí lordi
neschopnost měnit nás všechny zničí
a já skrčený v koutku postele
zpěvem sirén co neslyšíte


velmi
inspirován 

the science of nou slíp poutry

mé sny se od sebe liší
a přesto mám pocit
že se v podstatě vracím na to stejné místo
do stejného města plného domů
kde jsou lidé co mají hodně sebevědomí
a chovají se jako stroje
a pak lidé kterým rozumím

ten svět nemá řád a občas děsí
na své myšlenky se dívám shora
a duše třou se o sebe
...

a vzniká teplo;
tolik tepla, že mě to občas až probudí
a jak pomalu chladnu
tuhnu do své denní podoby

předevčírem se mi stalo několik podivných náhod
opravdu zvláštních; svět byl naruby
a když jsem se v noci probudil a viděl kolem sebe barevná světla
uviděl jsem vězně ve své hlavě

který by hrozně rád plakal a vzlykal
ale nemá oči ani ústa