Jedna plus jedna jsou tři a je úplně
jedno, že to matematicky nesedí. Sice se to dá vysvětlit, ale už to není
nutné. Jedna plus jedna jsou prostě tři.
"Ale tak v podstatě to jsou dvě," snaží se vysvětlit rodič dítěti, "ale doopravdy jsou to tři."
Možná se moje hodnota měří podle toho, jak si stojím v očích ostatních.
Pokud někde v opilosti posměšně utrousím, že jedna a jedna jsou dvě,
vnímají to buď jako nechutnost nebo opileckou satiru.
Pokud
byste to ale tvrdili zcela vážně, je to něco, jakobyste znásilnili v
parku dítě, posrali záchod a nespláchli; něco tako nepochopitelného, že
to by to snad ani mezi normálními lidmi nemělo být.
Už nevím,
kdy nastal den, kdy jsem začal pochybovat o tom, že 1+1 jsou dvě.
Pamatuju si to jenom matně, měl jsem takové zvláštní pocity, že vlastně
stojím za hovno, to co vymyslím stojí za hovno a že je vlastně všechno
špatně.
A proto nejsem šílenec, protože jsem neopakoval stejnou chybu dvakrát.
Vyrazil jsem do světa a zkusil kolem sebe blábolit, jak 1+1 jsou tři... a ono to fungovalo.
All the time, I was wrong. Celou tu dobu jsem se motal jak blbý debil,
plácal šílené blbosti o tom, že 1+1 jsou dvě; až pak mi došlo, jak
absurdní a směšný jsem pro všechny musel být.
**
Po pravdě ani už moc nevím, kdy mi začlo docházet, že 1+1 jsou fakt možná dvě. Není to tak dávno a pomalu to sílí.
Pomalu ale jistě. Až to dozraje, tak se něco stane.
Vzhledem k tomu, že jsem dost zbabělý, tak se asi jen naseru na svět a budu pro okolí dost nepříjemný.
A až to přijde, zkuste mě chápat. Ono žít v takové frustraci je opravdu malé osobní peklo.