gaming poutry

jak mohu psát o vesnicích a národech
když jsem od všech oddělený zdí
moje rádoby divné věci
v prostředku mezi lekníny
kradou obrazy
z mojí mysli
láva
láva
všude je láva
přeskočím ji a snad skočím dobře
skákání přes lávu mi nikdy nešlo
v ten okamžik se mi vybaví něco z mládí něco hodně starého
vzpomenu si na něčí úsměv
podrbu se na zádech a snažím se zachytit tu vzpomínku
ale všechno mi klouže tak se vrátím k lávě
už jenom vyskáču nahoru a dobrý

něco se mi zdálo
opakoval jsem si to dokola abych to nezapoměl
a teď z toho nevím nic
nějaká párty kde jsem kvůli někomu nechtěl být
tak jsem se jí vyhýbal ale nějak jsem tam musel
bylo to mnohem zajímavější ale už si to prostě nepamatuju
dělo se něco nepřirozenýho
stejně jako ten zážitek z dětství vybavuju si jeden útržek

nějakej kluk natíral zeď barvou a povídal mi
tady se dějou divný nepřirozený věci
všude kolem, občas se něco vznáší, občas je něco jinak než má být
tamten dům se podle mě posunul a můj pokoj je teď větší
ale nikdo to nevidí
natřel barvou kus zdi
a barva v tom okamžiku jakoby se pohlitla se zdí navzájem
a byl tam jenom malý otvor

máš pravdu, máš pravdu volal jsem
teď jsem to viděl i já, ta barva
děje se to pořád jenom si to neuvědomujeme
a on se na mě podíval
a řekl mi, že ta díra tam byla odjakživa

na té párty bylo hodně lidí které jsem už dlouho neviděl
nebo je ani neznám ale vím že je znám

a nakonci
mě někdo podrazil

pamatuju si to hořké probuzení
které se mísilo s pocity
z propleteného snu

vždycky se tam chci vrátit
po probuzení vždycky vím co jsem měl udělat
ale ve snu jsem k sobě hluchý
ztrácím část sebe a jsem zas naivní

jak kdyby to byl sen z jiné doby
jak kdyby se mi to zdálo tehdy když jsem byl malý

a teď jsem si jenom vzpomněl

magic wand poutry

jeden studoval nebelvír a druhý zmijozel
přesto když se potkali na chodbě
tak se jejich pohledy setkaly déle než je obvyklé

pak seděl každý sám ve svém pokoji
vůbec se jim nechtělo do učení
i když v ruce svírali kouzelné hůlky

snad jen brumbál se usmíval, když je viděl ve své křišťálové kouli
a nikomu vůbec nevadilo, že celý příběh je o harry potterovi

demolišn poutry

jak protáhlý z prstenu
roste mi nos v játrech
a opodál stojí v poli sám
strašák

nechytej se jeho stébel
šerá step a lidé
co to dělají už dlouho jsou tak nějak protáhlí

topí se v hrnci slizu
ladně kraulují a chvíli plavou prsa
pak se otočí na záda
a labužnicky se vyhřívají na slunci

jak dlouho už děláte tuhle práci?

podrbeš mi záda a já tě popatlám tím slizem
ve kterém nejsme
čepele našich slov krájejí svět
nás v obrazu botticelliho
tak krásně stagnující v ničem
než se písek přesype

bohužel
ty naše blbý mrtvoly
krmí další

a když se rozsvítí červená
skáčou šipky do slizu i z nejvyšších můstků

nomád poutry

malá socha bůžka se usmívá
když vytahuju z kapsy mobil a sjíždím net
whole wide world
stejně trochu alone

zapaluji světla a bůžek si prozpěvuje
asi je mu smutno a nemá ten net
podívám se na něj; projedu facebook
to je blbost, aby byl smutný, je to jenom socha

co když sochy cítí;
co když věci prostě jsou tím čím jsou
když se dívám na tvou fotku, cítíš to,
tam někde kde právě jsi?

když se nikdo nedívá
pohladím bůžka
je to fakt hrozná blbost
ale co kdyby

co až budu jednou bůžek
a až mě někdo pohladí
budu na něj myslet dokud mě nezničí válka

no a pak?
pak budu asi slon

Healers Poutry

někde v srdci
kvetou pampelišky
je teď celé žluté

sova sedí na stromě a dívá se

je to hovno, sovo, je to hovno

chlopně... chlopně plné pampelišek
chlopně.. nezní moc poutry
ale víte co

celkem jo

komory plné pavouků
nebo je to bílé chmýří odkvetlých pampelišek
open - close
its my bloody job

jsem otvírač chlopní
a při práci piju rum

ajm d híla ou da wód

The Scarecrow poutry

malost a pestrost světů
reality na pomezí a sedm divů

rvu mandragory
ve svém poli s tuříny
na srdci a  v srdci hlad
po srdci bohů a smolné kůře

hoří někde nad horami a něco
kometa nebo blesklo se

v poli když se smráká
a oblaka se mění
narazíš na strašáka
co tam vlastně není

guma a tichá mez
nezbytně prostá slova
opata který už neměl co by ztratil
proč se život tak často promítá do našich tváří
a proč
se občas usmějeme jenom pro sebe

Poutry modrého polštáře

Bez dechu do mechu
stáčí se v klubíčko
podivný pejsek

nožička mu chybí a až se probudí
zjistí

že mu zmizely všechny

bude sebou házet a cukat
šíleně kňučet a někdo půjde kolem
kopne ho do křoví
tak trochu aby na něj nebylo tolik vidět

probuzení a kapky potu
tak rád se loučí s tím šíleným snem

znovu a znovu počítá nožičky

čtyři
pořád ještě čtyři

Poutry mezi lvicí a ovcí

moje síla
mezi ovcí a lvicí
které denně podřezává
sedm broušených nožů
a osmý probodává její srdce

svět stínů co přišly o exekutivu vlastní vůle;
žít v přetvářce stalo se normou normálnosti
jenom na chvíli otevřu oči
je to tako blesk
říznutí
znovu
znovu
znovu

trochu tupý výraz a nějaký řev uvnitř

znovu

znovu
znovu

bolí to a nějak chladno je na chodidlech
promrzlé nohy a vím, že už se nikdy nepřikreju
nezahřeju
že to bude navždy právě takové

radši zavřu oči a
nože jsou pryč

moje síla
mezi lvicí a ovcí
která ukusuje ve sklepě homolí
a v duchu se směje
jak to vlastně vyhrála



dokud znovu neotevře oči

poutry stories.... do you believe in god?

bylo nebylo
ve hře o trůny někdo umřel
a vedle soused rozmáz pavouka

já bych to neudělal, protože mám pavouky rád
už jenom proto
že sám sobě moc nerozumím
a oproti mně mi pavouci
přijdou docela dobrý

ach pavouku
jakou dobou temna procházím
žiju ve vlastních iluzích a masturubuju v paláci ze želatiny
kde se snoubí chutě mdlých
a dost nepozorných umpalumpů

celé se mi to trochu nepozdává
ale na druhou stranu...
...mně se nepozdává nic co není průzračné a jasné

a nakonec ani tomu nevěřím

Radši ne

Jedna plus jedna jsou tři a je úplně jedno, že to matematicky nesedí. Sice se to dá vysvětlit, ale už to není nutné. Jedna plus jedna jsou prostě tři.

  "Ale tak v podstatě to jsou dvě," snaží se vysvětlit rodič dítěti, "ale doopravdy jsou to tři."

  Možná se moje hodnota měří podle toho, jak si stojím v očích ostatních. Pokud někde v opilosti posměšně utrousím, že jedna a jedna jsou dvě, vnímají to buď jako nechutnost nebo opileckou satiru.

  Pokud byste to ale tvrdili zcela vážně, je to něco, jakobyste znásilnili v parku dítě, posrali záchod a nespláchli; něco tako nepochopitelného, že to by to snad ani mezi normálními lidmi nemělo být.

  Už nevím, kdy nastal den, kdy jsem začal pochybovat o tom, že 1+1 jsou dvě. Pamatuju si to jenom matně, měl jsem takové zvláštní pocity, že vlastně stojím za hovno, to co vymyslím stojí za hovno a že je vlastně všechno špatně.
  A proto nejsem šílenec, protože jsem neopakoval stejnou chybu dvakrát.

 Vyrazil jsem do světa a zkusil kolem sebe blábolit, jak 1+1 jsou tři... a ono to fungovalo.
  All the time, I was wrong. Celou tu dobu jsem se motal jak blbý debil, plácal šílené blbosti o tom, že 1+1 jsou dvě; až pak mi došlo, jak absurdní a směšný jsem pro všechny musel být.

**

  Po pravdě ani už moc nevím, kdy mi začlo docházet, že 1+1 jsou fakt možná dvě. Není to tak dávno a pomalu to sílí.

  Pomalu ale jistě. Až to dozraje, tak se něco stane.

  Vzhledem k tomu, že jsem dost zbabělý, tak se asi jen naseru na svět a budu pro okolí dost nepříjemný.

  A až to přijde, zkuste mě chápat. Ono žít v takové frustraci je opravdu malé osobní peklo.

Zrození Narciuse

tak se bili
na kopečku dva rytíři
edwin švarný mladý jinoch
a tralk, starý protřelý válečník

tralk vyhrál a edwin zbarvil rodnou zem svou krví
své k svému, pomyslel si tralk a odešel domů

edwin se ale stal zemí ze které vyrostly rostliny
stal se těmi rostlinami a když je lidé jedli,
stával se jimi

edwinova mladá krev ale probudila všechny k životu
a celé město začalo žít jinak
prošla matička smrt a poprvé odešla s prázdnou
sýpky se plnily, přesto všichni hodovali a všude byl dostatek
žebrácké hole se zlomily a všichni nuzní byli okamžitě přijati společností

tralk se živil svou záští a ta jak očistné bílé krvinky likvidovala tu vtíravou sílu
ničila všechno co ho pokoušelo, dávala mu ochutnat hrozny vína po kterém tak toužil
všechny byly kyselé

tralk už to déle nesnesl
došel na místo, kde zabil edwina
prořezal si tepny a se smíchem sledoval
jak jeho krev barví zemi a prosakuje jí

ale tralkova krev edwinovu neovládla
spojila se s ní a dala zemi dítě

první dítě dvou mužů za celou existenci
stín a plamen
žár a třpytivé krystalky ledu

jeho jméno bylo Narcius Bedllagor

Poutry z protisvěta

Poutry si zaslouží svůj vlastní blog. Trochu jsem dostal nápad psát, bylo tam něco o zlatém rounu a pijavicích na červeném gobelínu. Místo toho jsem se ale nechal strhnout dalším já, které místo toho, aby nechalo to správné já tvořit, začalo už řešit, kde ten skvost vypublikovat a jak uchovat slávu svých myšlenek pro další generace. 

Začnu tím, co je vlastně poutry.

Začal bych, kdybych to vlastně věděl. Poutry je slabá nitka, kterou občas zahlédnu. Chytím se jí a jdu podél ní, než se mi zase vytratí a nebo já, stižen událostmi, pustím se jí a jenom si na chvilku odskočím.
Potom se ale zase objeví a i když je ve mně, tak ví něco, co já nevím. A potřebuju to z ní dostat.

Tak nějak věřím i nevěřím v ultimátní věci. Něco, co se stane absolutně správně v ten správný okamžik. Prozření. Nebo to, že se vzkaz z láhvi k někomu dostane. Na to, že nasignál vyslaný do vesmíru někdo odpoví.

To je poutry. Vzkazy v láhvi, signály vesmíru. Problublává, exploduje nebo se tváří úplně nezajímavě. 

Možná bude dokonce někde živá.