17. srpna 2023

Dremor

Kapitola 1: Sny

Temné mlhy se plížily nad městem, když jsem usnul ve své posteli. Moje sny byly vždycky trochu neobvyklé, ale poslední dobou se stávaly něčím mnohem víc. Když jsem zavřel oči, má mysl se přenesla do jiného světa, světa snů.

Stál jsem před obrovským, rozlehlým aquaparkem. Vodní skluzavky se tyčily do nebe jako skvosty starověkých chrámů. Ochutnával jsem svěží vodní spreje na tváři, zatímco jsem se snažil projít vstupní bránou. Tentokrát se brána otevřela. Vstoupil jsem dovnitř a ocitl se v spletitém labyrintu bazénů, tunelů a vodních atrakcí. Aquapark byl větší a komplexnější, než jsem si kdy dokázal představit. Zmateně jsem bloudil mezi záhadnými zákoutími, kde se zdálo, že realita se stává fluidní a neproniknutelná.

Další noc jsem se ocitl před obrovským domem, jehož stíny mě k sobě volaly jako příslib něčeho záhadného a fascinujícího. Věděl jsem, že je pro mě ten dům důležitý, možná nový dům nebo stěhování? Otevřel jsem dveře a ocitl se ve vzdušném, spletitém interiéru, kde byla každá místnost jako vstup do jiného světa.

Ale najednou, když jsem procházel temnými chodbami domu, pocítil jsem nepříjemný chlad na zátylku. Pocit, že mě někdo sleduje. Zrychlil jsem krok a snažil se dostat ven, ale bloudil jsem stále dokola. Místnosti se zdály být nepředvídatelně zkroucené, jako by se mi pohybovaly pod rukama.

A pak jsem zaběhl do pokoje, ze kterého nevedly žádné další dveře. Byl jsem uvězněn. Snažil jsem se otevřít okno, ale vůbec to nepomáhalo. Strach se začal plížit do mého nitra, jako by mi něco šeptalo, že nejsem sám.

Najednou jsem zaslechl šepot, slabý a chladný. Přestože byl pokoj prázdný, měl jsem pocit, že někdo stojí za mými zády. Snažil jsem se vykřiknout, ale z mých úst nevyšel žádný zvuk. Byla to noční můra, kdy se snažíte zakřičet a zachránit se před neviditelnou hrozbou, ale vaše hrdlo je ochromeno strachem.

Procházel jsem se po pokoji, oči pevně upřené na stínové zákoutí, ze kterého se zdálo vycházet ten chladný šepot. Jako bych ho slyšel přímo u ucha. Cítil jsem, jak mi teče studený pot po zádech, když postava v mých představách nabírala na reálnosti. Snažil jsem se pohnout, utéct od té něčeho, co mi připadalo temně neznámé, ale mé tělo bylo těžké a nehybné, jako by mě něco drželo na místě.

Srdce mi tlouklo tak hlasitě, že mi znělo v uších. A najednou postava vystoupila ze stínů, jako by se zhmotnila z nočních můr. Byl to znetvořený stín mé vlastní postavy, strašidelný odraz mého vnitřního já. Cítil jsem iracionální hrůzu, má mysl se pokoušela řvát, ale všechno, co jsem vydal, byl přidušený šepot.

Naklonila se ke mně, temné oči mě prostupovaly. Chtěl jsem křičet, utéct, ale mé nohy byly jako přibité ke zemi. Cítil jsem, jak mi proudí vzduch z plic, ale zvuk se neozýval. Mé oči byly naplněny strachem, když se pokoušel proniknout skrze temnou postavu, skrze tu hrůzu, která mě ochromovala.

A pak, najednou, jsem se probudil, zpocený a srdce mi bušilo jako o závod. Na okamžik jsem zůstal v posteli, díval se do tmy a snažil se uklidnit. Ale myšlenky na ten sen byly stále v mé mysli, jako noční můry, které nechtějí odejít.

Zůstal jsem tak ještě několik chvil, než jsem si uvědomil, že stále slyším ten chladný šepot. Pohlédl jsem ke dveřím svého pokoje a ztuhl hrůzou. Ve dveřích někdo stál. Temná postava. 

Věděl jsem, že tentokrát už nemám šanci se probudit.


Kapitola 2: Zpráva

Zavřel jsem oči a znovu je otevřel, protože jsem stále nevěřil tomu, co jsem viděl. Postava zmizela, zíral jsem znovu a znovu, ale teď tam už nebyla. Moje srdce bušilo jako zlomené křídlo ptáka, který se snaží uniknout ze spárů predátora. Byl jsem oslepený strachem, neschopen uvěřit svým vlastním smyslům. Strnul jsem na místě, pohlcen myšlenkami na tu podivnou postavu, která se zdála být za hranou reality.

Jedna ruka se mi třásla, když jsem si pokoušel utřít pot z čela. Byl jsem vyděšený a neschopen se toho zbavit. Nechtěl jsem usnout, bál jsem se zavřít oči a znovu se ocitnout ve světě, který byl něčím mezi noční můrou a skutečností. Rozsvítil jsem světla v celém bytě, prohledal každý kout a nakonec se nastraženým srdcem uložil do postele. Měl jsem strach, a přesto jsem nedokázal předejít tomu, že jsem konečně usnul.

Ráno jsem se vzbudil unavený a podrážděný. Moje mysl byla zaměstnána událostmi minulé noci, a přestože jsem se snažil ty vzpomínky zahnat, nemohl jsem se jich zbavit. Rozhodl jsem se, že je nechám za sebou a vyrazím si na procházku ven.

Venku byl nádherný letní den. Slunce zářilo na obloze a všechno kolem mě bylo plné života a radosti. Postupně jsem cítil, jak strach a napětí začínají opouštět mé tělo. Zhluboka jsem dýchal čerstvý vzduch a dovolil si trochu uvolnit. Každý krůček, který jsem udělal, mě odváděl dál od těch temných myšlenek.

Když jsem tak šel po cestičce, snažil jsem se naplno vychutnat krásu okamžiku. Začal jsem si uvědomovat, že ty strašidelné zážitky možná byly jen důsledkem přílišného stresu nebo nedostatku spánku. Zkoušel jsem se přesvědčit, že všechno, co se stalo, byla pouze produktem mé přepracované mysli.

Cesta mě přivedla k malebnému rybníčku, kde se zrcadlila modrá obloha. Sedl jsem si na trávu a nechal sluneční paprsky hřát mé tváře. Prohlížel jsem si ticho vodní hladiny, poslouchal štěbetání ptáků a cítil, jak se mé nitro konečně uklidňuje. Byl jsem v bezpečí, daleko od strachu, který mě pronásledoval.

A tehdy, jako by mé vnitřní klid náhle narušil pípnutí z mého telefonu. Podíval jsem se na displej a zjistil, že mi přišla zpráva z neznámého čísla. "Bál jsi se?" stálo tam jednoduše, bez dalšího kontextu. Moje srdce znovu začalo bušit rychleji, jako by mě někdo dohonil v mých vlastních myšlenkách.

"Kdo to je?" napsal jsem rychle zpět, v ruce mi telefon třásla lehká nejistota.

"Ty víš." Odpověď přišla téměř okamžitě.

Ztuhl jsem na místě. Moje mysl se snažila najít racionální vysvětlení, ale najednou mi bylo jasné, že se děje něco neobvyklého. Strach se znovu vrátil, a jako by měl sílu mě pevně sevřít v hrudi. Rozhlédl jsem se kolem, jako bych očekával, že uvidím někoho nebo něco. Moje myšlenky se začaly plést dohromady, vytvářely fantomy za každým stromem, ve stínech, mezi stébly trávy.

Snažil jsem se uklidnit, racionálně se postavit vůči tomu, co se zdálo být jen podivnou zprávou. Vzal jsem telefon do ruky a zablokoval toto neznámé číslo, jako by to mohlo zastavit neklid, který se ve mně probouzel. Zhluboka jsem dýchal, snažil se odmítnout myšlenky na to, co by se mohlo skrývat za tímto záhadným vzkazem.

"Nevím kdo jsi." Zabručel jsem, když jsem číslo blokoval.

A tak jsem si zbytek dne užil ve snaze zapomenout na všechny starosti. Byl jsem obklopen krásou přírody a svobodou, kterou jsem cítil, když jsem se pohyboval venku. Slunce mi hřálo na tváři a vítr nesl vůni léta.


Kapitola 3: Lovencraft

Když jsem přišel domů, byl ve mně stále zakořeněný ten lehký pocit strachu. Otevřel jsem dveře svého bytu a okamžitě jsem prošel všechny místnosti, jakoby mé smysly hledaly něco, co by mě mohlo znovu vystrašit. Moje racionální já se snažilo vysvětlit, že to všechno byly jen nezvyklé náhody, ale přesto jsem si nebyl jistý. Lehl jsem si na postel a zavřel oči, doufaje, že se mi dnes večer podaří usnout bez dalších divných zážitků.

Noc se krátce sklonila k ránu, když jsem znovu zavřel oči a spustil se do snového světa. Byl jsem v polospánku, když jsem slyšel tiše znějící pípání mého telefonu. Rychle jsem se probudil, ale zjistil jsem, že nebyl žádný důvod k probuzení – žádná zpráva mi nepřišla. Bylo to, jako by se mi sen promítl do skutečnosti a pak se zase rychle rozplynul.

Tento podivný jev se zopakoval ještě několikrát. Přízraky zpráv, které jsem slyšel, ale ve skutečnosti tam nebyly. A přestože jsem se snažil zůstat racionální, cítil jsem, že se něco neobvyklého děje. Nešlo jen o náhodu.

Konečně se mi podařilo usnout doopravdy. Ocitl jsem se ve snu, v prostředí, které se zdálo být školní třídou. Byl jsem sám a na zemi jsem uviděl sešit. Když jsem se přiblížil, zpozoroval jsem, že na něm bylo jméno napsané velkými písmeny: "Lovencraft". Má ruka se automaticky sáhla pro sešit a otevřela jej.

Nejspíš to bylo jméno žáka... Lovencraft. Jméno, kterí mi bylo povědomé, ale nedokázal jsem si přesně vzpomenout, kde jsem ho už slyšel. 

Najednou jsem si všiml malé dívky, která seděla na jedné ze židlí. Její oči byly plné zvědavosti. Zastavil jsem se u ní a ptal se: "Našel jsem tenhle sešit. Nevíš komu patří?"

Holčička na mě podívala a usmála se. "To je aplikace," řekla, jako by mluvila o něčem zcela normálním.

Zamračil jsem se, zmatený její odpovědí. "Co myslíš tím, že je to aplikace?" zeptal jsem se, snažíc se pochopit její slova.

Holčička se usmála ještě víc a začala mi vysvětlovat. Její slova zněla téměř jako rébus, složený z hádanek, které se mě snažila nalákat k řešení. Bylo to, jako bych se snažil skládat puzzle, ale hned jak jsem pochopil význam toho, co mi říká, okamžitě jsem to zapomněl a byl jsem na začátku.

Najednou se však z ticha ozvalo pípnutí, stejné, jako to v mém snu. Probudil jsem se víc, tentokrát zcela. Byl jsem zpocený a srdce mi bušilo, jako by mi chtělo vyrazit z hrudi. Můj dech byl těžký a rychlý, ale uvědomil jsem si, že mi žádná zpráva nepřišla. Byl to jen sen.

Pokusil jsem se shromáždit všechny detaily ze snu, ačkoli se mi zdály být roztříštěné a nejasné. Stále jsem vnímal slovo "Lovencraft" a jeho spojitost s nějakou aplikací. 

A pak jsem náhle vzal telefon a začal si psát: "Lovencraft aplikace". Byl jsem odhodlaný to zjistit. Možná to bylo něco, co mě mohlo přivést ke smyslu toho všeho. A tak jsem si nechal tuto zprávu jako malou stopu, která mě mohla vést k odpovědi. Věděl jsem, že musím postupovat opatrně, neboť stíny minulých událostí stále ležely na mé cestě, a bylo na mně, abych je rozháněl.

Změna paradigmatu, kdy se o mně teď bude mluvit v třetí osobě

Kapitola 4: Hledání Stopy

David zasedl za svůj stůl, snažil se zaměřit na práci a přehlušit podivné myšlenky, které ho pronásledovaly. Jeho prsty lehce zakmitaly na klávesnici, zatímco se snažil ztělesnit nápady do kódu. Zpráva od šéfa mu však rychle rozbila koncentraci.

"Davide, můžeme si promluvit?" Ozval se nepříjemný hlas šéfa, který se zdálo, že zní ještě ostřeji než obvykle. David pozdvihl oči od monitoru a pozorně pohlédl na svého nadřízeného.

"Samozřejmě," odpověděl s lehkým nervozitou v hlase.

"Vidím, že jsi v poslední době ztratil rytmus," začal šéf, zatímco si David všiml toho nepříjemného záblesku v jeho očích. "A nemůžu si nevšimnout, že jsi se začal víc vídat se společností, která ti do pracovního dne nepatří."

David cítil, jak se mu do tváře dráždivě tlačí rudá, ale odmítl pustit svůj pohled. "Ano, je to pravda, někdy si dělám přestávky," řekl klidně. "Ale to neznamená, že bych na své práci nespoléhal. Jen to potřebuji k vyvážení."

Šéf se zasmál, ale to byl ten zlý smích. "Vyvážení, ano, to je hezké slovo. Ale víš, Davidi, tady se nejedná o vyvážení. Jde o zodpovědnost a nasazení. Ty jsi tady, abys pracoval, ne abys snil o něčem, co ti nejspíš nikdy nepatřit bude."

David se snažil udržet svou klidnou tvář, ale uvnitř cítil vztek. "Snažím se dělat, co mohu. Ale některé věci nelze urychlit, potřebuji čas na kvalitní výsledek."

"Kvalita, kvalita," opakoval šéf s posměchem. "Víš, Davidi, tato slova tu nejsou pro dekoraci. Jsou tu, abys je aplikoval. A pokud ty nebojíš svou pozici, tak já tě mohu upozornit, že jsem našel pár nadějných kandidátů, kteří by s touto výzvou zápasili lépe než ty."

David se snažil zadržet vztek, ale cítil, jak mu horko stoupá do tváře. "Zkusil jsem všechno, co jsem mohl. Některé věci jsou složité a potřebují více času."

"Víš co, Davide," pronesl šéf klidně, zatímco se sklonil blíže k Davidovi. "Možná bys měl přestat snít o tom, co nikdy nedosáhneš, a začít se více soustředit na realitu. Tohle je tvá šance, a jestli ji nechceš, mohu ti najít někoho, kdo ano."

Když se šéf naklonil směrem k dveřím a odešel, David cítil, jak mu krev pulzuje v uších. Byl to marný zápas s tím, co bylo nepředstavitelné. Byl unavený ze stále se opakujícího tlačení od šéfa, jehož slova se mu zavrtala pod kůži. Cítil, že je bezmocný a pod tlakem.

Přestávka na oběd byla vítaným únikem. David si koupil sendvič a sedl si na lavičku před firmou. Cítil, jak ho opouští síly, když jeho mysl zamířila zpět k té záhadné aplikaci. Bylo to jako kousek naděje v temné realitě. Ale co když to bylo jen další zklamání?

Podíval se na svůj iPhone a vstoupil do vyhledávače. Zadal "lovencraft app", ale něco bylo špatně. Google to opravil na "lovecraft app", jako by ho vybízel k tomu, aby se vrátil do reálného světa. Ale David nechtěl vzdát. Zadával znovu: "vyhledávat pouze lovencraft app". A tam to bylo - mezi výsledky se objevil odkaz na stažení aplikace.

Mé srdce se rozbilo. Otevřel jsem odkaz a sledoval, jak se stránka načítá. A tam to bylo, malý odkaz k stažení "lovencraft.apk". Mou myslí prolétly spousty myšlenek - co to je za aplikaci, kdo ji vytvořil, co vůbec může dělat? Kolem mě se rozprostírala každodenní realita, ale zároveň jsem byl zasažen pocitem něčeho mnohem většího, něčeho, co se může nacházet za zrcadlem reality.

Stáhnout nebo ne? Otázka mi bušila v hlavě, ale nakonec jsem se rozhodl. Možná bych měl přestat být obětí svých snů a pokusit se ovlivnit něco sama. Klikl jsem na odkaz a stáhnul aplikaci. Byl jsem připravený zjistit, co se skrývá za tím tajemstvím a co může být v nějaké aplikaci spojené s mými snovými vzpomínkami.


Kapitola 5: Záhadný Vstup

Davidova ruka třásla, když stál s mobilním telefonem v ruce a hleděl na zářící obrazovku. Slovo "LOVENCRAFT" se pomalu ztrácelo ve tmě, jako by ho pohltila nějaká neznámá síla. Jeho srdce bušilo vzrušením a zároveň i trochou strachu, co se může za touhle záhadnou aplikací skrývat.

Obrazovka se znovu rozzářila, tentokrát slovem "Vítej v Lovencraft". Znovu se ocitl v temnotě, jen aby poté následovalo další zpráva: "Všechno jistě pochopíš." Bylo to, jako by někdo z jiného světa mluvil přímo k němu. A pak to přišlo - temná obrazovka byla zasvícena zářivou znělkou, která se nesla celým prostorem.

"LEVEL UP - you achieved first level!" Ozvalo se z reproduktoru jeho telefonu. Davidův dech zadržel, jeho oči byly upřené na slova na obrazovce. Co to znamená? Jaké první level? To všechno bylo tak neskutečné, že si až několikrát pleskl do tváře, aby se ujistil, že to nezdá.

Zatímco slova na obrazovce zhasla, David se ocitl v úplné temnotě. Když se světlo vrátilo, zobrazilo se slovo "PASIVNÍ SKILL" a následoval popis "pasivní skill na prvních pěti levelech je vybrán náhodně". Pod tím byla ikona postavy s definovanými svaly a nápis "Lepší metabolismus". David překvapeně pozoroval, jak ikona pulzuje jako by chtěla něco naznačit.

Pak se na obrazovce objevila otázka: "Zvol si cestu". A pod tím tři volby:

Pocity - vnímáš více pocity ostatních lidí.

Oheň - základy práce s ohněm.

Čas - základní zpomalení času.

Davidova mysl se začala třást, když uvažoval o těchto možnostech. Byl to zvláštní pocit, jako by se nacházel ve hře, ale zároveň v realitě. Co by měl dělat? Zkusit si něco vybrat, nebo to všechno jen ignorovat? Možná to byla jen nějaká hra, kterou někdo vytvořil. Ale co když by to mohlo být něco víc?

Zaváhal, jeho oči se pohybovaly mezi těmi třemi volbami. Bylo to rozhodnutí, které mohlo ovlivnit jeho další osud. Byl zmatený, ale zároveň zvědavý. A tak nakonec prstem klepl na první možnost - Pocity. Všechno na obrazovce zazářilo, a pak se zase všechno ztratilo v temnotě. Davidovi se zobrazil jeho profil, kde byly vypsané skilly, které získal. 

David se díval na telefon a přemýšlel, co by to mohlo znamenat. Aplikace nijak nereagovala a když ji zkusil vypnout a zapnout, po logu Lovencraft skočila vždy na profil a pouze zobrazovala skilly.

Kapitola 6: Aury

Davidovo rozhodnutí nechat si aplikaci Lovencraft nainstalovanou v telefonu ho pronásledovalo celý den. Jak se blížil ke své práci, zpozoroval něco zvláštního. Kolem některých lidí viděl slabé, jemné záře, jakoby se z nich vyzařovaly nepatrné světelné odlesky. Tyto aury měly různé barvy, od bílé po černou, a byly neustále v pohybu.

David procházel ulicemi města, když si všiml, že někteří lidé byli obklopeni touto září, zatímco jiní byli zcela normální. Jeho zvědavost se změnila v lehké napětí, když se snažil rozluštit tajemství těchto aur. Jak se pohyboval mezi lidmi, snažil se rozlišit vzory. Někteří lidé měli bílou auru, kterou David instinktivně spojil s pozitivními pocity, zatímco jiní měli černou auru, kterou vnímal jako závan negativních emocí.

Při jedné zastávce se David pokusil přiblížit se k muži s výraznou černou aurou, která byla tak silná, že skoro přebíjela všechny ostatní barvy kolem něj. Když se pomalu přiblížil, začal něco cítit. Nebyla to vůně, nebyla to ani barva. Bylo to něco jiného, něco, co nebylo možné jednoduše pojmenovat. Bylo to, jako by se mu do mysli vtiskly slova a obrazy, které nepatřily jemu. Cítil stres, nechuť a úzkost, které patřily tomuto muži.

Náhle se muž otočil, jako by cítil Davidovu blízkost. Jeho oči se setkaly s Davidovými a muž ho okřikl: "Hej, co to děláte?" David rychle ustoupil, cítil se zahanbeně, jako by byl odhalen. Všechno, co viděl a cítil, bylo jako nějaký divný sen. Když muž pokračoval v hněvu, David si uvědomil, že to byl jeho nerozpoznaný smysl, který mu umožňoval cítit emoce druhých lidí.

Cesta do práce byla plná zmatku. David se snažil pochopit, co právě zažil. Co jsou ty aury? A co ten nový smysl, který získal? Mysl mu pracovala na plné obrátky, zatímco se snažil dát dohromady kousky tohoto záhadného puzzle. Ať už to bylo cokoli, věděl, že se svým objevem teď nemůže jen tak smířit.


Kapitola 7: Skryté Aury

David si pomalu zvykal na novou realitu, ve které byly aury součástí všeho kolem něj. Během těch několika dní od svého objevu si vytvořil několik teorií o tom, co aury mohou znamenat. Jeho úvahy se pohybovaly od emocí až po skryté vlastnosti osobností. Nejpodivnější na tom bylo, že když si aury důkladněji prohlížel, dokázal rozpoznat různé odstíny a nuance. Některé aury byly jasné a světlé, zatímco jiné byly tlumené a temné.

V práci se situace stala nevyhnutelnou. Když David dorazil do kanceláře, šéf na něj hned na začátku vyštěkl, že to, co David odevzdal, je "naprostý nesmysl". Černá aura kolem šéfa se zdála být téměř těžší, jakoby se v ní hromadila všechna jeho negativita. David se pokusil racionálně reagovat, vysvětlit svůj postup a své rozhodnutí. Šéf ale byl nespokojený a začal mu vyhrožovat, že pokud to David nepředělá rychleji a lépe, ztratí práci.

V té chvíli se Davidovi vnitřně rozlilo horko vzteku. Byl unavený z manipulace a ponižování ze strany svého nadřízeného. "V takovém případě tedy asi skončím v práci," odvětil David, pevně se dívajíc šéfovi do očí. Jeho slova byla odkazem k tomu, že nechce pokračovat v pracovním prostředí, které je tak toxické a nezdravé.

Najednou se Davidovi naskytl nečekaný pohled na šéfovu černou auru. Uvnitř ní začaly bublat různé emoce, a najednou David pocítil z šéfa strach. Bylo to tak intenzivní, že to ucítil i sám. Nebyl si jistý, zda se jedná o jeho nový smysl, nebo jenom náhodnou shodu okolností. Šéf nakonec udělal krok zpět, očividně se snažil uklidnit a udržet si tvář.

"Víš co, Davide, samozřejmě že to nemyslím takhle vážně. Jsem rád, že mám takového pracovníka, jako jsi ty," řekl šéf, snaže se vrátit ke svému obvyklému tónu. David se podíval na něj s mírným pobavením, uvědomujíc si, že jeho nový smysl ho právě ochránil před další manipulací.

V ten okamžik Davidovi naskočil myšlenkový blesk. A co když jsou ty aury spojené s určitými schopnostmi? A co když si je může zvolit? Rozhodl se otevřít aplikaci Lovencraft a podívat se na svůj profil. Tam zahlédl sloupec, který se začal postupně plnit. Byl v něm zhruba ve čtvrtině, což ho vedlo k domněnce, že by to mohly být jeho dosažené úrovně či schopnosti.

S úsměvem na tváři začal přemýšlet, jaké další schopnosti by mohl získat. A zároveň ho napadla otázka: Jak se tyto schopnosti vlastně získávají? Byla to otázka, na kterou chtěl najít odpověď, ať už to znamenalo jakékoli riziko.


Kapitola 8: Červená aura

David se s plným nadšením ponořil do zkoumání auru a pocitů lidí kolem sebe. Jakoby se mu naskytla možnost nahlédnout do nitra duší, které jindy zůstávají skryté. Jeho schopnost rychle rostla a jeho sloupec v aplikaci Lovencraft se plnil stále rychleji.

Během svého zkoumání měl dvě zajímavé zkušenosti, kdy využil své schopnosti. Jednou zachytil bílou aurou zářícího staršího muže, který ztratil peněženku. David se mu přiblížil a zeptal se ho, jestli mu může nějak pomoci. Muž byl překvapený, řekl Da

Druhou situaci zažil, když se na pracovní schůzce snažil přesvědčit kolegu, aby podpořil jeho nápad. Kolega měl černou auru, která pulzovala nepříjemným vyzváním. David cítil, že se kolega necítí dobře a že v něm září nechuť. Rozhodl se svůj postup změnit a místo přesvědčování se snažil najít způsob, jak pomoci svému kolegovi se zbavit negativních emocí. Postupně se kolega začal uvolňovat, a na konci schůzky byla jeho aura mnohem světlejší.

Jednoho dne však narazil na auru, kterou nikdy předtím neviděl - červenou aurou zářícího muže. Byla to aura velmi silná a výrazná. Muž měl kolem sebe jakousi energii, která byla v kontrastu se vším, co David viděl dosud. Okamžitě si začal dávat pozor na to, co by mohlo znamenat. Muž byl rychlý a David se snažil držet tempo, aby ho neztratil. Zavedl ho do opuštěné uličky, kde najednou získal pocit, že ho z této situace někdo vyprovokuje.

Začal pociťovat zvláštní napětí, jeho srdce začalo bít rychleji. Věděl, že tohle není jen běžná situace. Právě v tu chvíli se mu ozval pípavý tón z telefonu a na displeji se objevila zpráva. Číslo bylo stejné, jako to, které mu poslalo tu první zprávu. "Určitě víš, co děláš?" David stál v opuštěné uličce, s červenou aurou před sebou, a měl pocit, že se začíná propadat do něčeho mnohem většího a záhadnějšího, než si dokázal představit.


Kapitola 9: Muž s červenou aurou

David nevěřícně zíral na staršího muže, který se před ním objevil. Jeho plešatá hlava a jemný úsměv naznačovaly zdánlivě obyčejnou osobu, ale co strhávalo Davidovu pozornost, byla zářivá a jasně červená aura, která postavu obklopovala. Bylo to jako by z něj vyzařovalo něco intenzivního, něco, co David ještě nikdy neviděl. Také z něj David přes jeho červenou auru necítil žádné pocity, jako by červená barva aury vše blokovala.

Muž se postavil před Davida a zeptal se: "Proč mě sledujete?"

David na chvíli zaváhal, ale pak se odhodlal promluvit. "Chtěl jsem se zeptat… prostě jsem vás nějak zahlédl a měl jsem pocit, že něco není v pořádku. Myslím, že bych mohl pomoct, pokud máte nějaký problém."

Mužův úsměv se na chvíli vytratil, když viděl, jak ho David sleduje. "Vidíte aury, že?"

David přikývl, cítě se náhle odhalený a zároveň ohromený tím, co mu muž sdělil. "Ano, vidím aury. Jak to víte? Ale nikdy jsem neviděl... co… co znamená ta červená aura?"

Muž se na chvíli zadíval do dálky, jako by hledal správná slova. "Ta červená aura znamená, že jsem dosáhl významného pokroku ve svých schopnostech. Jsem mnohem dál než vy."

David zůstal bez hlasu, snažil se vstřebat to, co slyšel. Muž, který se mu teď představil jako Honza, mu nabídl pomoc a ujištění, že mu pomůže dosáhnout vyšších úrovní v Lovencraftu.

"Bavíte se víc s těmi, kdo mají takové aury?" zeptal se David, zkoumajíc Honzův úsměv, který se zdálo, že skrývá něco mnohem hlubšího.

"Ano, víceméně," odpověděl Honza. "Ale to je teď nejdůležitější. Dejte mi ruku."

David zmateně poslechl a podal mu ruku. Honza jeho ruku pevně stiskl a David najednou ucítil, jak něco proniká do jeho mysli. Byla to jakási vlna poznání, myšlenek a emocí, které mu Honza předával.

"Chci vám ukázat něco důležitého," řekl Honza a David ucítil, jak se jeho mysl rozjasňuje.

V ten moment David spatřil světla, barvy a náznaky emocí, které ho obklopovaly. Vnímal, že tato výměna mu nejen ukazuje skutečnost, ale i způsob, jak vnímat to, co běžně nevidí. To byla jeho první lekce.

Když byl proces ukončený, David pomalu přišel k sobě. Honza se na něj díval s důvěrným úsměvem. "To je jen začátek," prohlásil.

Pak ale Davidovi zavibroval telefon, oznamujíc novou zprávu. Když ale otevřel telefon, zjistil, že mu žádná zpráva nepřišla.

Došli až Honzovu domu. Byl to starší, dvoupatrový domek. Honza se na dům zadíval...

...A náhle mu přišlo, že cítí pohled někoho, kdo ho sleduje. Zvedl hlavu a pohlédl směrem k oknu. Všechno v něm ztuhlo. V okně byl stín z jeho snu a David jasně cítil, že ho upřeně pozoruje.

"Honzo, ten stín... Vidíš ho taky?" Zeptal se David.

Honza se podíval směrem, kterým se díval David. 

"Nemusíš se bát. Stíny ti neublíží. A už vůbec ne, když jsi se mnou. Neboj, zlepšíš se v Lovencraftu a dovedeš je poslat zpátky, když ti budou vadit.

David se zadíval na Honzu. Když viděl jeho dobrotivý obličej, pomyslel si, že kdyby Honza neměl červenou barvu, tak má jistě bílou. 

Rozešel se za Honzou k domu, když mu opět pípl telefon. Věděl, že tam nic nebude, ale pro jistotu ho stejně nakonec vytáhl.

Přišla mu zpráva ze zablokovaného čísla. "Nechoď tam."

David se cítil zmatený. Nakonec rychle odepsal. "Proč?"

"Když tam půjdeš, tak umřeš." Přišla odpověď.

změna paradigmatu: David je v jedné realitě Murnoch a v druhé Lira

Murnoch se zamyslel nad zprávou a zamyslel se. Možná by měl být opatrnější. 

Lira ukázal Honzovi zprávu.

"Víš, Liro," začal Honza, jehož obličej působil trochu zaraženě, "bojí se, že tě naučím se bránit. Murnochu..."

Jeho věta náhle zanikla, a Murnoch s Lirou viděli, jak jeho červená aura zaplála. 

Murnoch řekl Honzovi: "Honzo, po pravdě, radši bych to nechal na příště. Viděl jsem v okně ten stín a bojím se." Zamlčel, že mu přišla zpráva s varováním. 

Lira počkal, až Honza otevře branku, a vstoupil do zahrady.

Avšak Honza ho nenásledoval, nehnul se, zmateně stál u branky, jakoby ztracený. 

"Co se děje, Honzo?" zeptal se Lira.

"Půjdu domů, srovnat si to v hlavě," řekl Murnoch a pak se na Honzu usmál. "A dej mi prosím tvoje telefonní číslo, nerad bych tě zase po městě hledal jenom podle červené aury." 

Lira znovu zavolal na Honzu, který se díval střídavě jeho směrem a druhým směrem.

Honza nadiktoval Murnochovi číslo a když Murnoch odešel, Honza se vydal s Lirou do domu. 

Murnoch dorazil domů, zamyšlený a napjatý. Musel zjistit, kdo za těmi zprávami stojí. Sebral svůj telefon a začal zjišťovat číslo, ze kterého přišlo varování. Zkoušel na něj psát, odblokoval ho. Ale odpověď nepřicházela.

Mezitím Lira s Honzou vešli do Honzova domu. Bylo tam ticho a temno. V jedné chvíli se vzduchem přehnala nepříjemná chuť. Lira cítil, že něco není v pořádku, ale bylo už pozdě. Honza vyskočil z temnoty, jeho tvář měla nyní zlověstný výraz a jeho červená aura planula jako oheň. Vzduch kolem něj se začal svinovat a Lira se cítil, jako by ho něco nasávalo. Zkoušel bojovat, ale jeho síly se rychle vyčerpávaly. 

Nakonec se Lira zhroutil na podlahu, vyčerpaný a bezbranný. Honza se na něj podíval se zvráceným uspokojeným úsměvem. "Díky za to, co jsi mi poskytl, Liro. Sice jsi ještě neměl moc energie," procedil skrze stlačené zuby... a pak se jenom zasmál a vysál Liru do mrtva.

Ve stejný okamžik, Murnoch v druhé realitě, cítil, jak mu srdce houstne. Něco hodně špatného se děje.

změna paradigmatu, kdy Murnoch a Lira jsou David

Rozešel se za Honzou k domu, když mu opět pípl telefon. Věděl, že tam nic nebude, ale pro jistotu ho stejně nakonec vytáhl.

Přišla mu zpráva ze zablokovaného čísla. "Nechoď tam."

David se cítil zmatený. Nakonec rychle odepsal. "Proč?"

"Když tam půjdeš, tak umřeš." Přišla odpověď.

A najednou se stalo něco, co překročilo hranice toho, co David kdy zažil. Realita se začala tříštit. Murnoch i Lira, dva paralelní životy Davida, se spojily. David byl nyní ve vědomí obou postav zároveň. Věděl, co prožili Murnoch i Lira, a byl si plně vědom obou větví reality.

"Honzo, víš, já si to musím celé promyslet. Určitě chápeš, je to pro mě celé nové." řekl David opatrně.

Honza se usmál a jeho červená aura zazářila. "Samozřejmě, Davide. Potřebuješ čas a věř mi, že není dobré spěchat. Naučil ses malou drobnost, aniž bys věděl, co všechno je za tím. Že jsou věci, které mohou manipulovat tvou mysl, realitu kolem tebe. Musíš teď být mnohem opatrnější, Davide."

David se na Honzu zadíval. "Já... vzal bych si tvoje číslo, jestli nevadí."

Honza se usmál a nadiktoval Honzovi svoje číslo. Chvíli na něj zamyšleně hleděl. 

"Buď opatrný. Jsou věci, které se ti dovedou dostat do hlavy." Honzův obličej najednou zvážněl. Skoro, jakoby zestárl. "Možná, že už se tam něco dostalo. Srovnej si všechno v hlavě, ale moc návštěvu u mě neodkládej."

David pokýval hlavou.

Honzův výraz se opět změnil. Honza se na Davida usmál, kývl hlavou a popřál mu hodně štěstí. Zavřel za sebou branku a bez ohlédnutí šel do svého domu.

Kapitola 10: Level 2

David se vrátil domů, jeho mysl stále zaplavená posledními událostmi. Co se to stalo u Honzova domu? Už si to nepamatoval pořádně, bylo to jako sen, který se postupně rozplývá a ztrácí. Věděl, že kdyby šel do domu, tak by umřel. A kdyby tam nešel... Tak neumřel. Zatím. 

Ale Honza nevypadal, že by chtěl Davida dostat do svého domu. A co ten stín, který tehdy viděl - a tím to asi všechno začalo - a teď ho viděl o Honzy v okně? Souvisí stín s Honzou, nebo snad chtěl stín zabránit, aby David šel s Honzou do jeho domu?

David si nakonec vzpomněl na aplikaci a otevřel ji. Už to byl takový zvyk, pořád se díval, jak se jeho postup k dalšímu levelu plní. Ale teď s posledními událostmi se úplně zapomněl dívat.

Jeho oči spočinuly na měřiči postupu, který - byl téměr prázdný. Srdce se mu rozbušilo, ale pak si všiml, že u levelu svítí číslo 2 a aplikace ho vybízí k volbě nového skillu.

Zvolil volbu skillů a viděl známou obrazovku. Kolikrát ji ještě uvidí, pomyslel si David. Ale to už studoval nové schopnosti. 

Náhodně přiřazený pasivní skill nesl název "Rozdvojená realita: při velkém nebezpečí se může realita rozdvojit". David na okamžik strnul, jak mu to celé došlo. To je to, co se stalo u Honzy. David by nejspíš zemřel, kdyby Honzu následoval. Realita se rozdvojila a on měl možnost zažít obě volby. To by ale znamenalo, že ho Honza opravdu chtěl zabít a využít.

Pak se přesunul k aktivním skillům, mezi kterými měl možnost volby. Tři různé cesty, kterými by se mohl vydat. Zvažoval možnosti, přemýšlel o tom, co by mu v budoucnu mohlo nejvíce pomoci. Každý skill byl záhadou, kterou si mohl rozšifrovat.

Pocity 2 - vnímáš další aury

Oheň - základy práce s ohněm.

Lektvary - základní lektvary

Tentokrát to Davidovi nenabídlo čas. To Davida lákalo, umět pracovat s časem. Takže může buď navázat tam kde začal, zlepšit si svoje vnímání aur a pocitů lidí.  

Druhá možnost byla "Oheň". Davidovi se před očima objevila myšlenka na plameny, na jejich sílu. Actually by nakonec možná měl nějakou možnost se bránit. 

Třetí možnost nesla název "Lektvary". David se zamyslel, co by to mohlo být. Lektvar síly? Lektvar lásky?

David tentokrát dal rozhodnutí mnohem více času, než předtím. Ve výsledku se nakonec rozhodoval mezi pocity 2 a ohněm. Jedno by mu pomohlo zlepšit jeho schopnost, kdy by mohla být mnohem užitečnější. Na druhou stranu mu to zlepšení nepřišlo tak zásadní. A obrana, jak zjistil, byla taky důležitá.

David nakonec zvolil oheň.

Obrazovka se vrátila na profilovou obrazovku, kde David viděl přehled svých skillů a měřák postupu na další level, který byl téměř prázdný. Pod měřákem byla poznámka: "Na levelu 3 získáte možnost questů a zakázek".

6. ledna 2023

19. června 2021

Literae Kognita

 Literae, země v podobě stínu, který si nebral servítky, když zmizel jeho původce. Odmítl uvěřit, že je tvořen pouze nedostatkem světla, že tedy v podstatě není ničím. A nebo tím, co by tam bylo i v případě, že by tam bylo světlo. 

Stín se zvedl ze země a vykročil. A jak kráčel, tak se rozpínal a rozpínal, až byl asi tak velký, jako česká republika. To by asi stačilo, pomyslel si stín a řekl si, že pro chvíli zůstane tak.

Lidi fascinoval stín, který takhle téměř náhle vznikl z ničeho. Zrovna byly vysoké teploty a slunce pražilo, tak v něm spousta lidí našla útočiště. Jiní naopak zdešeně utíkali, protože stín byl jistě něco od čerta, mimozemského původu nebo přinejhorším obsahoval čipy Billa Gatese.

A tak si stín lebedil, lidé se do něj stěhovali a organizovali se, až vznikla nová země. Jmenovala se Literae Kognita. Sami lidé si říkali Stíňané. Což znělo divně a oni by si spíše přáli být Stínovými lidmi, ale jak se jednou vžilo Stíňané, už Stíňany zůstali.

 

* * *

 

Tak tomu bylo po několik dlouhých let. Literae vzkvétala a byla ojedinělým úkazem na planetě zemi.

 

* * *

 

Potom si toho ale všiml bůh a naštvaně zavrtěl hlavou. "No to by nešlo, aby takhle tady stín, bez původce... No tohle je prostě celé špatně."

Stín se ohradil, že mu to tak vyhovuje a proč by to tak nemohlo být. "Bože, ty jsi prostě boomer. Otevři se novým způsobům myšlení!"

Bůh frustrovaně zavrtěl hlavou. "Ty vůbec nevíš, jak stíny fungují a... To je jedno, prostě takhle to být nemůže."

Mávl rukou a stín zmízel a z Literae Kognita najednou byla úplně obyčejná země.

20. srpna 2018

z karizku

Z geostacionarni druzice namerili zachveni zeme
Kdyz z jednoho stromu spadlo kiwi na ptaka kivi
Jelikoz nemohl letat, ale presto veril, ze popoleti
Ta rana ho zabolela a v tu chvili vsichni ptaci odtusili
Ze doslo ke zrade a hroznem podvodu na vsech ptacich.
Sedm myslenek odeznelo, kdyz si snehurka prala zemrit, tri trofeje spalili a kdyz se smali, tak jim pred monitorem litala mura
Ptaci vedeli a z te myslenky se zrodil drak.
Sedmkrat se Lucie smala, kdyz smeagol ztratil viru
Sedmkrat skrehotala surikata, na kameni, kdyz zjistila ze ptaci uz letaji
A sedm kamenu v prstenu surikaty
And my bow
And my axe
Whatever
Shut up and take my money

8. října 2017

ty variace

variace na téma
jak obejít sloup

jak obejít kvádr
jak obejít rekurzivní bludiště

jak se stát obětí
jak stát na mrazu a nemít ponětí

jak se topit v lávě a spát s brouky v hlavě

variace na téma
co se tu vlastně stalo
děje
proč je to důležité

těch variací je moc
každý východ je jen další zrcadlo

hůůů

7. června 2017

orphan


jsem tu sám
takový sirotek   v kasematech
vězeň buněčných stěn

chlácholím výboje a opravuju jim vysokopotenciální můstky

jsem tu sám
s úsměvem na tváři kolosa
kterého ovládám stěží
však dává mi žít

vnikám do věcí a dávám jim život však bez nich jsem nic

jsem tu sám
hádanka na věky
cestovatel bez možnosti uchovat si vzpomínky
při každé cestě jsem někdo jiný
jen za nehty mám
trochu špíny

10. října 2016

moc starý hrad

modrooký pes
kotel bílá sraženina
hustoklec

cimbuří

v posteli s tlustou dekou

a na nádvoří
z kotle vstává upíří mušketýr

špatně zase špatně, měl to být včelí král!

jenže - na včely už lid nevěří, zapomenuty byly a zatraceny

tak spi sladce moje malá
do peřin se zahrabej
a v stvol se měň
každičkou noc